|
|
NICK
A SVÍCEN
(Sylvia Plath)
Jsem horník v dole. Světlo hoří modře.
Voskové krápniky
ukapávají a naboptnávají - slzy,
které lůno země
vypocuje z hloubí své nudy.
Zahalují mě černé
Netopýří vánky, šály v cárech,
lhostejné vraždy.
Lepí se na mne jak peří.
Stará jeskyně s vápenými
Rampouchy, ta stará ozvěnářka.
I mloci jsou tady bílí,
Ti svatí Josífkové.
A ryby, zdejší ryby -
panebože! To jsou tabulky ledu,
záludné nože,
fanaticky zbožné pirani,
co u prvního přímání
pijí ze živých prstů mých nohou.
Svíčka
Polkne a zas vyšplhá se vzhůru, ne moc
vysoko;
škálou žlutí zahřeje srdce.
Ó lásko, kde ses tu vzala ty?
Ó embryo,
které nezapomínáš ani ve spánku,
že jsi v děloze napříč.
V tobě krev kvte čistě,
rubíne.
Bolest, do níž procitneš,
není tvoje.
Lásko, lásko,
naši jeskyni jsem ověsila růžemi.
Vystlala hebkými koberci -
Poslední viktoriánka.
Ať olovnice hvězd
klesnou k svému temnému urční,
ať atomy rtuti,
která mrzačí,
odkapávají do strašné studny,
ty jsi ten spolehlivý,
o nehož se dálky opřou a budou mu
závidět.
Jsi dítě ve chlévě.
USPÁVANKA
(Jana Tóthová)
Spinkej děťátko,
já ti budu hrát.
Jen klidně spinkej
a přestaň už řvát.
Spinkej děťátko,
já ti budu hrát.
Jen klidně spinkej
a přestaň už řvát.
PANENKA
(Jana Tóthová)
Kdybych měla mít panenku,
tak pak, pak jenom mluvící panenku.
Kdybych měla mít mluvící,
tak jenom, jenom panenku.
Jó, tedy mělo by to být něco mezi
člověkem a panenkou
to by se mi líbilo,
mělo by to být něco mezi
člověkem a panenkou
teď už to vím.
LADY LAZARUS
(Sylvia Plath)
Udělala jsem to znova.
Jeden rok z každých deseti
to provedu -
Něco jako putovní zázrak, kůže mi
září jak nacistické stínitko na lampu,
z pravé nohy mám
těžítko na papír,
tvář nepokrčenou jak jemné
židovské prádlo.
Dej prič ten obrousek,
můj nepříteli!
To tě tak děsím? -
Nosem, jamkami očí, kompletním chrupem?
Ten kyselý dech,
ten se vytratí za den.
Brzo, už brzo maso,
polknuté jeskyní hrobu,
se na mně zabydlí
a já se změním v tu ženu, která se směje.
Je mi tepreve třicet.
A jak ta kočka musím umírat devětkrát.
POPEL
(Sylvia Plath)
Popel, jen popel -
musíte do něho šťourat a hrabat?
maso a kost tam nejsou, ber kde ber -
Kostka mýdla,
snubní prsten,
zlatá plomba.
Bacha,
Herr Lucifer,
bacha, Herr Bůh.
Povstávám z popele,
Vlasy mám z rudých stuh
a žeru muže jako vzduch.
PROKLETÍ
(Jana Tóthová)
A všichni
čekají
až přijde
ta chvíle,
kterou by
mohli nazvat
jenom
rájem.
Ale vždycky se najde
nějaký ten ňouma,
který pro ně znamená jenom prokletí.
CHTĚL HO SEVŘÍT V OBJETÍ
(Jana Tóthová)
Chce ho sevřít v objetí
a říká mu při tom,
chce ho sevŕít v objetí a říká mu:
Nebude to bolet a když atk jenom chvilku
a pak už neucítíš vůbec nic,
fakt vůbec nic.
Já budu vnímat i za tebe
a ty budeš plavat v barevném vákuu...
DÁREK K NAROZENINÁM
(Sylvia Plath)
Co to je za tím závojem,
je to ohavné, je to krásné?
Třpití se to, má to prsa,
má to hrany?
Vím jistě, že je to něco jedinečného,
že je to přesně to, co chci.
Když jsem klidná a vařím, cítím,
že se to dívá, že si to myslí:
„Tak tohle je ta, které se mám zjevit,
tohle ta vyvolená,
ta s černými důlky a jizvou?
Ta, co odměří mouku,
odkrojí přebytečné těsto
a drží se receptů,
receptů, samých receptů.
Tak téhle se má dostat zvěstování?
Proboha, vždyť je to k smíchu!“
Ale třpití se to, třpití dál,
a mám dojem, že to o mne stojí.
Mně by nevadilo, kdyby to byli kosti
nebo perleťový knoflík.
KRÁVY
(Jana Tóthová)
Jela sem pasekou
a byly tam krávy.
A byly tam krávy
a bylo jich tam hodně.
A kroutili vocasem
a koukali na mně těma svýma očima
a každá z nich mi něco říkala.
Něco chtěli,
ale já sem je vůbec neposlouchala,
poněvač krávy přece pro mně nic neznamenají.
A kroutili vocasem
a koukali na mně těma svýma očima
a každá, každá z nich mi něco chtěla říct.
TOILETTE PAVÚK
(Dušan Palko)
Toilette pavúk
straší ma vodne.
Toilette pavúk
straší ma vnoci.
Toilette toilette pavúk...
INDIÁN
(Juraj Hladný, Jana Tóthová)
Všivavý indián tabák mi dal,
dýmku jsem naplnil a jedu dál.
To je vše. ( čo som Jane rozumela:))
ŽADATEL
(Sylvia Plath)
Tak předně, jste náš člověk?
Máte skleněné oko,
falešný chrup nebo třeba berlu,
nějaký háček, někde malou svorku,
hrudníček z korku, gumu do rozkroku,
pár štychů na důkaz, že néco chybí?
Nic takového?
Jak vám pak ale máme něco dát?
No, kvůli tomu se hned nemusíte rozplakat.
Ukažte ruku. Dlaň otevřít.
Prázdná? Hm - no jo.
To nic, my vám do ní dáme ruku,
která ji i té prázdnoty zbaví,
bude vám nosit čaj, zaháňet bolesti hlavy,
Ta vám udělá všechno, stačí poručit.
Tak co, nechcete si ji vzít?
Máte ji se zárukou, že nakonec
vám zatlačí i oči, prostě príma věc,
s tou všechno přebolí.
Ten nový model vyrábíme ze soli.
Poslyšte, s vámi je ale těžká práce.
Co třeba tenhle obleček -
černý a tuhý, ale padne vám,
a ta láce!
Tak vezmete si ho? Ano?
Je vodotěsný, ohnivzdorný, k neroztrhání,
když padne bomba, spolehlivě vás ochrání,
do rakve vydrží, s tím máte vystaráno.
Teda v hlavě račte mít, sprominutím seno.
Dali mi to tu černé na bílém.
Hej polez, miláčku,
polez z té skříně ven!
Tak co, jak se vám páčí tahleta?
Pro začátek holý zadek,
no proto se svět nezboří,
ale za pětadvacet let bude ze stříbra
a za padesát ze zlata.
Živá panenka - zprava i zleva, odevšud.
Umí šít, umí vařit,
a jak hovoří, jak ta hovoří, jak hovoří!
Funguje perfektně, není to žádný šunt.
Vy máte díru, ona je obklad na ni.
Vy máte oko, ona je obraz na dívání.
Chlapče,
takovou šanci už jakživ nebudete mít.
Koukejte si ji vzít,
si ji vzít, si ji vzít!
PÁN
(Jana Tóthová)
Ten pán měl rád pejsky
a taky malý holky.
Ten pán měl rád pejsky
a taky malý holky.
A jednou šel,
a bylo to silnější než on.
Láska bývá přece vždycky silnější.
A byla tam ta holka,
trochu tlustá hezká holčička,
celá růžová.
A najednou to přišlo,
ani nevědela jak a kdy.
A tak to udělal,
tak to udělal,
tak to udělal,
tak to udělal.
|
|
